Jak jsme dělali uklizečky za polárním kruhem - Housekeeping v Kakslauttanen Arctic Resort

Kakslauttanen, Laponsko, Finsko

Není to tak dlouho, co mě na Facebooku zaujalo jedno z četných virálních videí, sdílené jedním z mých přátel. Propagační shot velmi lákavým způsobem prezentoval krásy zasněžené arktické divočiny nacházející se hluboko za severním polárním kruhem, v nehostinném, ale půvabném finském Laplandu.

Líbivé záběry, natáčené z ptačí perspektivy dronu přelétajícího nad osadou dřevěných chatek ztrácejících se pod nánosy bělavého sněhu někde uprostřed skandinávských lesů, ukazovaly krásy zimní nespoutané laponské přírody. Během přeletu nad zamrzlou plání arktické tundry kamera zaostřila na hbitě se pohybující spřežení psů husky a stáda volně žijících losů a jelenů. Atraktivní záběry z výšky střídaly rychlé prostřihy pohledů do interiérů luxusních dřevěných chat a prosklených iglú. Nechyběly působivé ukázky chutně vyhlížející lokální kuchyně a gastronomických specialit servírovaných usměvavým personálem. Úžasnost místa velmi dobře dokresloval pohled na rozjívené turisty vybíhajících z rozehřáté sauny do mrazivé noci ven před srub, kde svá těla ochlazovali v ledové lázni osvětlené třpytem hvězd a zelenkavé polární záře.

Po zhlédnutí klipu nabudete dojmu, že toto je přesně jedno z těch míst, které bezpodmínečně musíte jednou za život navštívit. Kdo by také nechtěl na vlastní kůži pocítit hluboký arktický mráz, na vlastní oči spatřit polární záři, nechat se táhnout spřežením husky a přenocovat několik nocí v autentickém skandinávském srubu? Vše zní jako jedinečná životní zkušenost, za kterou mnoho lidí neváhá vynaložit nemalé finance.

Po pár sekundách sledování klipu mi vše docvaklo… Video pocházelo z resortu Kakslauttanen, kde jsem měl tu čest několik týdnů pracovat.

Rád bych Vám teď prezentoval i tu druhou - nepoznanou stránku věci. Pokud pomineme pozlátko prezentované turistům v reklamních spotech, vyplynou na povrch zajímavé detaily, které mají možnost poznat pouze a jen zaměstnanci resortu.

Práci na resortu Kakslauttanen jsme si sjednali sami. Resort jsme si vytipovali, kontaktovali emailem a po několika dnech a neformálním interview se zakladatelem resortu a milionářem Jussim jsme obdrželi pracovní smlouvu. Ze začátku vše vypadalo přímo pohádkově. Práce na arktickém resortu nabízejícím luxusní ubytování v dřevěných srubech a v prosklených iglú zněla báječně. Největším lákadlem resortu byla kupolovitá iglú, která pobízela ke strávení romantické noci s unikátním výhledem na oblohu plnou hvězd a polární záři přímo z postele. Iglú působila jako magnet na asijské turisty, kteří přikládají magické charakteristiky polární záři a věří, že dítě počaté za jejího svitu musí získat snad až nadpřirozené schopnosti. V popisu práce jsme měli úklid všech těchto objektů, tedy housekeeping.

Začátkem září jsme po dvoudenním cestování dorazili na místo nazývané Kakslauttanen, víska (limitována jen na objekty resortu) cca 250 km vzdálená severně za polárním kruhem, zapomenutá někde uprostřed arktických lesů a jezer. Telefonicky nám bylo sděleno, že se nás po příjezdu ujme indická generální ředitelka resortu. Ta nám v momentě vystoupení z autobusu zavolala, že si na ni musíme nějaký ten momentík počkat. Alespoň jsme měli možnost se nepatrně porozhlédnout po okolí našeho nového domova. Nacházeli jsme se v nejstarší části resortu, ve východní vesnici (East Village), tedy na místě, kde celé podnikání zhruba před čtyřmi dekádami začalo. Popravdě, první dojem nebyl fantastický. Okolí budovy recepce působilo poněkud zanedbaným dojmem, samotná recepce byla uzamčená a všude kolem nás se po zemi povaloval bordel, harampádí a stavební materiál.

Po necelé hodince čekání ředitelka konečně dorazila v nablýskaném modrém Audi. Následovaná bílou dodávkou, z které vyskákali další dva Indíci a jeden Jihoameričan. Po krátkém seznámení a bez dalších okolků nás zavedla k našemu srubu. Několikrát nám během krátkého rozhovoru zopakovala, že se jedná o „luxusní“ variantu srubu (takže máme být vděční). Otevřeli jsme dveře chaty a museli jí dát za pravdu – k dispozici jsme měli dvě koupelny, vlastní saunu, krb, obývák, kuchyňku a ložnici. Však se podívejte sami. Toto ubytování bylo pouze dočasné, během měsíce jsme se měli přestěhovat do standardního zaměstnaneckého apartmánu, který byl zatím obsazen dělníky.

Na druhý den nám pomalu začínalo docházet, na jak izolovaném místě jsme se ocitli. Do prvního obchůdku 10 km (s většinou prošlým zbožím), do klasického supermarketu 40 km a drahá autobusová doprava zde jezdila velmi sporadicky. V celém areálu resortu nebyl jediný obchod, ani žádná jiná možnost sehnat zásoby. Jediné místo, kde se dalo najíst, byla resortní restaurace Aurora situovaná ve vedlejší West Village (5 km vzdálené od East Village). O přemrštěných cenách ani nemluvě.

Naštěstí se nám v ten samý den dostalo možnosti vyrazit na nákupy do 40 km vzdáleného Ivalo s partou zaměstnanců ve firemní dodávce. Nakoupili jsme toho opravdu hromadu. Bylo nám jasné, že na další nákup se nedostaneme dříve, než za týden nebo dva.

Jediný volný den po příjezdu (neděli) jsme strávili seznamováním se s místem, s kolegy a nákupy.

V pondělí v 9 ráno jsme se již ocitli ve stísněné zaměstnanecké kuchyňce, tedy kanceláři housekeepingu. Na zaučení nás s Magdou rozdělili a každého přidělili ke zkušenějšímu zaměstnanci. Mě dostala na starost sympatická Finka Anni. Velmi laxně mi během dne vysvětlovala základní postupy a požadavky práce. Zatímco já jsem měl možnost pracovat v sekci iglú, Magda byla přidělena na úklid srubů.

Bylo 4. září. Sluníčko ten den pražilo přes dvojvrstvé tvrzené sklo iglú jak pominuté a i přes nesnesitelné horko (až 42 stupňů uvnitř) jsem si práci maximálně užíval. Ke konci šichty nás pohodová šéfová housekeepingu Lotta jemně popohnala, tak abychom naplnili denní plán. Zde jsem poprvé zaznamenal, že resort je poněkud výrazně orientován na čísla, produktivitu a naplňování plánu. V ten den jsme za cca 7,5 h ve dvou lidech vycídili celkem 13 iglú.

Druhý den jsem se bláhově domníval, že budu i nadále pokračovat v tréninku. Naopak, po příchodu do práce mi bylo oznámeno, že jsem již byl zaučen, a tak můžu pracovat bez dohledu. Dvě slečny, které zaskakovaly v uklízení do doby našeho příjezdu, již netrpělivě očekávaly toužený moment našeho nástupu a obratem změnily svá pracovní zařazení.

Nevadilo, díky bohatým zkušenostem v housekeepingu z Kanady jsme se úkolů zhostili svědomitě a vše probíhalo hladce.

Po pěti dnech našeho pracovního působení dvojice kolegyň Bulharek bez oznámení zmizela (stěžovaly si na bolesti) a z pěti členného týmu se stal rázem tým o třech osobách. Já, Magda a bláznivá Chorvatka Mája.

Postupem času úkoly nebývale přibývaly, náročnost a počty se exponenciálně zvyšovaly.

Po prvním týdnu jsem již zaučoval nováčka, mladého Španěla Rafaela.

Po dvou týdnech našeho působení přišla rána. V 8 hodin ráno, v den našeho volna, někdo vehementně tloukl na dveře našeho srubu. Rozespalý a mrzutý jsem vylezl z postele, otevřel dveře a dozvěděl se kruté novinky. Vedoucí housekeepingu Lotta dala ze dne na den výpověď a jednomu ze dvou nováčků nebylo uděleno vízum. Byli jsme ihned povoláni do práce. V ten den se vše sesypalo jak domeček z karet a zavládl neskutečný chaos. Rázem jsme my přeživší 4 uklízeči bez vedoucího byli postaveni před nadlidský úkol. Zajistit, aby všech 80 dosud otevřených objektů bylo dennodenně čistých a dalších 80 připravit na nadcházející sezónu.

Bez vedení a důkladného zaškolení jsme si museli poradit sami. Navíc nám chyběly čisticí prostředky, spreje, čisté povlečení a ručníky, tašky na čistící potřeby. Ve zkratce - chyběl jakýkoliv řád.

K dispozici jsme měli příležitostně jen jedno auto, což byl zásadní problém. Vzhledem k rozlehlosti resortu jsme se nachodili - nalítali neskutečně a plno věcí natahali na zádech. Ve West Village byly jednotlivé sekce ubytovacích jednotek (iglú, chaty, Kelo iglú) rozeseté široko daleko, vzdálené 2 – 3 km od sebe. O vzdálenostech v jednotlivých sekcích ani nemluvě.

Jediné, čeho jsme měli požehnaně, byl dostatek práce. Sezóna v polovině záři postupně začínala nabírat na obrátkách a každým dnem přijíždělo více turistů. Z recepce nás neustále telefonicky bombardovali s požadavky všeho typu (většinou postrádající jakoukoliv logiku). Místo ubytování dříve příchozích turistů ve druhé, zcela volné řadě iglú, nám radši dokolečka volali, ať co nejrychleji uklidíme první řadu (na jedno iglú místo 20 minut jsme měli stěží polovinu času). Na přerezervování místnosti totiž recepční potřebovali výslovný souhlas generální ředitelky. Vlastně, generální ředitelka musela schvalovat a kontrolovat úplně všechno. Snažila se mít pod dohledem vše, od housekeepingu, přes recepci, po backoffice. Nikdo nebyl oprávněn myslet samostatně a přebírat zodpovědnost. Ředitelka toho měla nad hlavu, většině věcí ani nerozuměla a vystresovaná byla každodenně. Odtud pramenil veškerý chaos na všech úrovních.

V sekci iglú jsme měli pro přepravu veškerého materiálu, povlečení a čisticích prostředků k dispozici pouze starou rozvrzanou kárku se dvěma rozviklanými koly (tu, kterou používají u nás bezdomovci na svoz materiálu do šrotu). Na kterou jsme nakládali čisté prádlo, vaky se špinavým prádlem, vysavač, tašky s čisticími prostředky, mop, postele extra atd. Turisté na nás občas s údivem civěli. Není divu, když za noc v malém iglú zaplatíte 600 EUR, je k nevíře, že personál resortu bude v dešti a blátě používat k přepravě materiálu staré vozíky sběrných surovin.

Postupem času nároky paní ředitelky překročily únosnou mez. Doba, kdy stačilo ve dvou uklidit pouhých 13 iglú za den, byla dávno pryč. Ve 3. týdnu se od nás očekávalo uklidit minimálně 20 iglú za den ve dvou lidech. Místo původních plánovaných 25 minut vyhrazených na úklid malého iglú (záchod, dvoulůžko) a 40 min na úklid velkého iglú (záchod, sprcha, 4 postele) jsme se byli nuceni vše vypucovat za šílených 15 – 20 minut na jednotku bez ohledu na její velikost.

Ve 4. týdnu se již očekávalo, že během prvních 3 hodin uklidíme ve dvou až 15 iglú, budovu oddělených saun a sprch, abychom se posléze urychleně přesunuli do další sekce ubytovacích kapacit, kde na nás čekal nespočet chat (dřevěné chaty s kuchyňkou, obývákem, 4 postelemi, koupelnou, saunou a sekce Kelo Iglú – kombinace velké dřevěné chaty a iglú).

Byly dny, kdy nám naordinovali uklidit ve dvou lidech neskutečných 13 – 17 obrovských Kelo chat (za 7,5 h).

Ve 4. týdnu jsme dostali posilu čítající jednoho nováčka a dva číšníky, ale celkově tempo zůstávalo vražedné. Přes samé telefony z recepce a zaškolování nováčků jsme neměli dostatek času na samotnou práci a dostávali jsme se do časového presu. Požadované cíle byly nastaveny absolutně mimo fyzické možnosti. Managementu nedocházelo, že zatímco já s Magdou odvedeme 80% celkové práce, nováčci většinou zastanou pouhých 20%. V plánování se nezohledňoval fakt, že nováčci jsou přeci jenom pomalejší. Dvě povinné 10 minutové pauzy za den jsme čerpat nemohli. Když jsme se opáčili, zdali nám takto odpracovaných 20 minut denně proplatí, odvětili, že si máme zvykat na práci ve velmi hektickém odvětví. Takže neproplatí. Čas obědu byl jediný okamžik, kdy jsme se mohli na moment zastavit a dojít si případně na záchod. Většinou trval pouhých 15 – 20 minut.

Měsíc uběhl jako voda, otevřelo se více ubytovacích kapacit a my nadále postrádali čisticí prostředky a hlavně další kolegy.

Po pouhém měsíci práce v Kakslauttanen jsme se ocitli na hraně fyzického vyčerpaní, frustrovaní, s nulovým osobním životem. Dnů volna se nám dostávalo poskrovnu (1 den za 9 dnů).

Více než samotná práce nás bohužel odrazoval přístup vedení k zaměstnancům, který absolutně postrádal byť špetku zájmu, respektu nebo pochopení. Stalo se, že na konci šichty se jedna z mých kolegyň psychicky zhroutila (po 2 týdnech práce). Bodejť by byla k utěšení, když ji po dni těžké dřiny ředitelka odvětila, že ji nezajímá, že se cítí špatně. O co nejvíce běží majiteli resortu, je maximalizace zisku. A to za každou cenu. O to, jak nejvíce vytřískat peníze z turistů, prostřednictvím neustálého zvyšování cen (malé iglú 600 EUR na noc, velké iglú 900 EUR, chata 1000 EUR a Kelo Iglú až 2000 EUR za noc), zavádění nových poplatků za služby (odvoz na letiště, odvoz zavazadel, Wifi, atd.), zpoplatnění zdánlivě banálních služeb (hlazení husky za 39 EUR). Nabídka poskytnutých toaletních potřeb v místnostech se rok od roku zmenšuje. Takže místo setu luxusního šampónu, kondicionéru a mýdla jak bylo zvykem minulých let, dostanete nyní jen univerzální tekuté mýdlo z boxu (něco jako najdete na letištích). Místo dříve bohatého VIP košíku za tučný příplatek nyní dostanete malý košík s čokoládkou a 1,5 dl šampaňským.

Radikálním způsobem se také snaží snižovat náklady za zaměstnance, takže zaměstnávají podstatně méně lidí, než je zdrávo, které zato náležitě vymáčknou. Není divu, že každým týdnem odešlo hned několik zaměstnanců ze dne na den. Za naše pětitýdenní působení jsme byli svědky odchodu 9 lidí z různých oddělení a kvanta dalších kamarádů odešlo během následujících týdnů.

Po pěti týdnech jsme se rozhodli odejít (zaplať pánbůh za tří měsíční zkušební dobu). Paní ředitelka byla během našeho posledního rozhovoru nečekaně překvapená a netušila, která bije. Přivolala si na pomoc majitele Jussiho a společně se nás snažili obměkčit, ať zůstaneme. Absolutně si neuvědomovala, že své lidi přetěžuje, když to vše na papíře vypadá tak jednoduše.

Pokud se mě zeptáte, zdali nabízené ubytování stojí za Vaše peníze, musí upřímně odpovědět, že ne. Zážitek z arktické přírody je vskutku nepopsatelně krásný, aurora, husky a výlety do tundry rozhodně stojí za vyzkoušení, ale někde jinde.

Podobné iglú nabízí další společnosti poblíž Rovaniemi, Saariselka nebo Ivalo a za nižší ceny! Osobně se mi nelíbí, že se v resortu Kakslauttanen snaží nepopsatelně agresivním způsobem vytěžit z panenské přírody absolutní maximum a nevrátit přitom nic nazpátek. Tomuto místu bych se příště vyhnul velikým obloukem.

Naše poslední uklizené iglú

Luxování luxusní chaty Kelo Igloo

Připravování iglú na zimní sezónu v plném proudu