První okamžiky na indické půdě. Totální šok!

Indie, Bombaj

17. 2. 2013

 

Je 5 hodin ráno místního času a my přistáváme na bombajském mezinárodním letišti Chhatrapati Shivaji International Airport. Už při výstupu z letadla nosem nasaji neznámý odér. Nevím, zda-li jej nazvat smradem či vůní, neboť si bere po kusu od každého. Jedná se o kombinaci všemožných exotických vůní a arómat smíšenou s teplým vlhkým indickým vzduchem. Netuším, že tato tak pro Indii typická vůně se mi vryje hluboce do podvědomí.

Pokračujeme labyrintem letištních chodeb po ošoupaném těžkém červeném koberci. Zdi kolem nás dekorují obrovské závěsy, které možná před dvaceti lety působily okázale, nyní však spíše kýčovitě. Z průduchů klimatizace se line spolu se studeným vlhkým vzduchem pronikavá vůně. Zapnutá klimatizace však horko těžko stačí osvěžovat vzduch v koridorech a velmi rychle začínám na svém těle pociťovat neúprosné dusné indické podnebí.

Naše počáteční nadšení ještě o něco vzroste, když se v hale s imigračními úředníky dostaneme poprvé do styku s nefalšovanou indickou byrokracií.

Aby nám byl umožněn průchod, musíme vyplnit detailní dotazník s osobními údaji. Na otázku "Adresa pobytu v Indii/Bombaji" jsem však nebyl připraven. Žádné ubytování jsme v tu chvíli předem sjednané neměli a adresu Salvation Army Hostelu, kde jsme se plánovali ubytovat, jsem z hlavy samozřejmě nevěděl. Co teď? Knížku průvodce Lonely Planet jsem měl kdesi v báglu v příletové hale na pásu, internet v mobilu nefunkční a fakt, že jsem chtěl vše svědomitě a pravdivě vyplnit, mi na klidu nepřidá. Začnu prohledávat pdf Lonely Planet v mém Kindlu, který mám naštěstí při sobě.

Cestováním po Indii se zkušenostmi naučíte, že i když vás všude nutí vyplnit haldy formulářů, pravdivost těchto údajů již nikdo neověřuje. Pokud při vyplňování Arrival Card nevíte, doplňte libovolnou adresu jakéhokoliv hotelu ve městě. Tak jak jsme to udělali punkově při naší druhé návštěvě Indie.

 

Po 15 minutách nervózního hledání nacházím v Kindle adresu našeho předpokládaného ubytování v Bombaji. Doplníme formulář a ubíráme se k imigračnímu úředníkovi. Ten po mě nevrle hodí pasem, zatímco na Magdu se laškovně usmívá.

Během této imigrační procedury mě píchne jeden z mnoha přítomných komárů přímo do čela, pěkně mezi oči. Výborně, otok se zvětšuje a rudne a já teď aspoň vypadám jako pravý Ind s tečkou na čele. Vezmeme bágly z pásu a po pár metrech vyplňujeme další formulář (teď už ani nevím k čemu) u skupinky postávajících policajtů.

Konečně jsme venku, co potřebujeme teď, jsou Indické rupie. Vše vypadá slibně, neboť v příletové hale nacházíme jeden blikající ATM. Vsunu kartu, čekám, ale automat nereaguje. Vsunu, čekám, vysunu, čekám a opakuji proces, aniž bych dostal nějaké ty rupie. Asi bude mimo provoz, konstatuje Magda, zatímco zkouší svojí kartu. Nepodařilo se nám vybrat nic, takže opouštíme příletovou halu.

Většina ATM v Indii funguje na trochu jiný princip, než je tomu v ČR. Kartu vsuňte do automatu a obratem odeberte. Automat na způsob platebního terminálu během projetí karty přečte veškeré informace a následující transakce probíhají bez přítomné karty ve slotu (na rozdíl od českého ATM, kde karta zůstává vsunutá uvnitř automatu po celou dobu transakce).

Vycházíme před letištní halu na jakýsi betonový plácek, kde se na nás v mžiku vrhají neotřelí a otravní taxikáři a naháněči. K jejich údivu odvětíme, že se do Colaby hodláme přemístit lokální dopravou.

Teoreticky vše vypadá jednoduše, ale teď proboha potřebujeme sehnat naše první rupie. Začínáme se potit, svlékáme několik vrstev, já nazouvám rovnou sandále. Okolí haly mi přijde jako betonový chaos, nikde žádné ukazatele, je ještě pološero a nedokážu se zorientovat. Nevidíme žádný ATM. Tak si říkáme, proč to nezkusit ještě jednou v příletové hale.

K mému překvapení nás pózující vojáci u vchodu nechtějí pustit dovnitř! Ke vstupu nás žádají o platnou rezervaci letenky s odletem z Bombaje. Tu nemáme.

Mějte tedy na paměti, vyjdete-li jednou z příletové haly, bude vám odepřen jakýkoliv přístup zpět. Vojáky nezajímá, jestli si potřebujete vybrat peníze, směnit peníze, zavolat taxíka, přenocovat nebo si jdete ven jen zakouřit. Zpátky vás zkrátka nepustí (ale i to se s trochou improvizace dá obejít). Jak jsme přenocovali na letišti v Goe se dočtěte zde.

 

Nechápeme jejich důvody, ale v danou chvíli máme do ostřílených cestovatelů ještě hodně daleko. Proto necháme nekompromisní diskuze s vojáky a vydáváme se hledat ATM jinam. Začínáme pociťovat bezradnost. Po odepření vstupu do příletové haly se pokoušíme prozkoumat část přilehlé budovy. Procházíme polo šerými špinavými chodbami v desolátním stavu, částečně osvětlenými blikajícími žárovkami. Po hodině pobytu v Indii naprosto netušíme, co čekat, co se může přihodit, zda-li je zde bezpečno, proto raději ihned vycházíme z polorozpadlé budovy zpět ke vchodu příletové haly.

Vše kolem nás je najednou tak divné, exotické, nové. Stojíme tu jak vystrašené malé děti, s baťohy na zádech a tlustým vydáním průvodce Indie v ruce.

Jsme tedy opět tam, kde jsme před půl hodinou začali, nyní však již pěkně propocení. Po pár minutách hledání objevíme další ATM, utíkáme k němu s pocitem úlevy. Vsunu kartu, načež automat po zadání pinu a částky suše oznámí – mimo provoz. Cože?! Inu, indická klasika. Navíc nemám jistotu, zda-li jsem o zadanou částku nepřišel. Cítím se zmateně a naštvaně. Vždyť chci jen základní věci a tady nic prostě nefunguje tak jak má!

Kousek od ATM objevíme směnárnu. Kurzy jsou mizerný, chtějí poplatek za transakci, ale budiž. Co jiného nám taky zbývá, že. Směnárník si pro směnu dolarů na rupie vyžádá můj pas a následně zvedne mobil a volá. Ouřada sedí za plastikovým sklem, já na něj koukám a hlavou se mi honí tisíce myšlenek. Mám důvěřovat? Je tohle v pořádku? Budiž peníze, ale co bych si počal bez pasu? Oddychnu si, jakmile zase držím pas pevně v rukou a 2400 rupek k tomu. S tolika penězi se teď cítím jak král. Zvládli jsme to!

Teď už jen zbývá najít cestu do několika kilometrů vzdálené Colaby. Rozhodli jsme se pro lokální cestu. Digitální mapy, které jsem si dopředu nahrál do mobilu, postrádají veškeré detaily a vůbec netuším, jakým směrem se máme ubírat. V průvodci je vše tak krásně a zřetelně popsané, ale realita je zcela jiná. Potřebujeme najít rikša stanoviště. Zeptám se několika procházejících, ti však nejsou schopni vést souvislou konverzaci v angličtině. A to jsem si myslel, že angličtina je jedním z úředních jazyků Indie. Průběžně nás odchytávají dotěrní rikšáci a taxikáři.

Pohled na nás musí být věru komický, dvě bledé postavy s ustrašeným výrazem. Jedna držíc průvodce celé Indie a na otázku kam to bude, musí rikšák čekat 2 minuty, než to najde (já) v průvodci. Tak v takovéhle situaci se opravdu velmi blbě smlouvají ceny v náš prospěch. Taxík nám nabízí za 450 rupií do centra a rikšu z letiště za 250 rupek, ale to už frajer jaksi opomněl dodat, že rikši do centra nemohou. Smlouvání mi po zkušenosti z Turecka nedělá problémy a zachovávám chladnokrevnost. Pomalu postupujeme dále od letiště a nacházíme další stanoviště taxi. Po neúprosném smlouvání a ironických posměšků ze strany rikšáků se nás ujme jeden mladý hoch. Sice mu jde jedno oko šejdrem, ale je suverénně nejlevnější. Zavede nás ke své rikše, nasedáme. Naše úplně první jízda v rikše! Posez trochu jak na záchodě, chlapík s námi uhání, jak kdyby nás ukradl, do tváře mi vlétá prach z cesty, výpary z aut a všemožný smrady. Ale jsem šťastný! Konečně jsme se hýbli z místa. Teď jen doufám, že rikšákovi stačilo 15 krát vysvětlit, kam že to potřebujeme, a nyní jedeme správným směrem na vlakovou zastávku Parle Villa. Ten furt něco povídá, ale já mu nerozumím, jen pro jistotu opakuji název vlakové stanice jak blbému pořád dokola.  

Jak takhle už relativně v klidu sedíme v rikše, naše pozornost sklouzne na okolní prostředí, ulice a život v nich. Připravoval jsem se na exotiku, ale na tohle vážně ne. Pohybujeme se po zaprášené asfaltce, protkanou výmoly, které s rikšou hbitě přeskakujeme. Silnice po chvíli postupně vymizí a se stejnou hbitostí se nyní pohybujeme po udusané nažloutlé půdě. Všude kolem pozorujeme stovky lidí, zvířat, celé rodiny spící v hadrech pod mosty, neuvěřitelnou chudobu, haldy odpadků, změti drátů na sloupech elektrického vedení, nekonečnou zástavbu menších hnusných domků bez jakékoliv logiky a hlavně ten hluk! Všichni troubí, motory burácí, my se natřásáme na zadním sedadle ne příliš pohodlné rikši. Přes všechny tyhle smíšené vjemy se mě zmocní radost, a musím se začít smát na Magdu říkajíc - "Tak to je teda punk!" - Ta je z toho taky celá paf, jen přikývne na souhlas. 

 

Pokračování v dalším článku...